DAMN....Dry your eyes and forgive me...

Rozmary deštivé noci

Seras - Hellsing

3. dubna 2013 v 23:12 | Dael

Sepisuji si své myšlenky. Tedy...ne své, ale myšlenky, které by se mohly hodit k plánovanému fanfcition. Vůbec nevím, kde mám začít, jak to mám pojmout, ale jednou na to přijdu, jednou k tomu momentu rozhodně dojdu. Následujících pár slov jsem psala z pohledu Seras - upírky z anime Hellsing, rozhodně to nejsou nějaké moje tajné tužby nebo tak. (I když musím uznat, že si to psaní opravdu moc - až příliš - užívám). Uhm...
Varování: Nečtěte to.


Alucard & Seras fanfic - The Pure and the Tainted

30. března 2013 v 3:50 | Dael



Disclaimer: Hellsing ani jeho postavy nevlastním a nikdy vlastnit nebudu. Veškerá vyznamenání, plyšáky a květiny nechť posbírá Kouta Hirano...


Nicméně mám tohle anime nesmírně ráda a Alucard a Seras jsou postavy, o kterých se dá psát hodiny. Mrzí mě, že o nich nemohu psát v angličtině, protože to trochu ztrácí kouzlo, když už máte v určitém jazyce zažité určité fráze a oslovení.
No...a co jsem to vlastně napsala...Já ani nevím, ale tak trochu jsem cítila, že takhle by to mohlo být...


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

The Pure and the Tainted

Zoufalé výkřiky již utichly a poslední výstřel se rozlehl temnotou panství. Svítání bylo ještě daleko a měsíc ozařoval ztichlé nádvoří a rudé skvrny na zemi, které se pomalu vsakovaly do země. Venku zůstaly jen dvě postavy. Jedna z nich klečela. Dívka.
Hlavu sklopila k zemi a prsty zaryla do kamenných dlaždic.

The Pure
Nechápeš to. Nikdy to nepochopíš. Protože jsi stvůra a nemáš srdce ani city. Chtěl jsi jen zkusit, jestli tvé dítě odolá tvému šarmu. Tvé nevinné dítě, které tě tolik obdivovalo, a proto se začalo chovat jako ty. Nechtěla jsem mít žádné emoce a žádné pocty. Nikdy, nikdy ve svém smrtelném životě jsem nemilovala a většinu lidí jsem jen přehlížela. A pak jsi přišel ty a dal mi druhou šanci. Cítila jsem to ještě dlouho předtím, než sis vůbec všiml, že existuju. Byla jsem pro tebe jen nižší bytost, která není hodna toho být tvou. Tvou nemrtvou královnou. Začala jsem pít krev. Chtěla jsem být silnější, chtěla jsem stát po tvém boku a rozdrtit všechny naše nepřátele. Pýcha v tvých očích, která patří jen mně, se ale nikdy neobjevila. Ztratila jsem svou lidskost a ty pocity, které mě tak dlouho provázely, prostě zmizely. Byla jsem stvůra bez srdce a ty sis mě konečně všimnul. Ale nikdy jsem ti nedala najevo, co doopravdy cítím a to jen ze strachu, že to budeš považovat za slabost a vysměješ se mi! Věděla jsem, že poddat se ti, znamená prožít chvilku štěstí. Byli bychom šťastní. Na zlomek vteřiny, na zlomek okamžiku. A pak bys mi ublížil. Neudělala jsem to ze strachu. Strach mě svíral a nedovolil mi dotknout se tě. Nechtěla jsem cítit tu bolest. Ublížil bys mi.
A to jsi přesně udělal. Moje srdce je možná mrtvé, ale bije. Bije pro tebe! A mě to bolí, bolí mě, že jsem opět uvěřila tomu nesprávnému. Poté, co mí rodiče zemřeli, jsem pochopila, že nikomu nemohu věřit. Nikdo mě nechápal, a pokud se objevil někdo, kdo mi mohl pomoci, krutě jsem ho odehnala. Nikdy bych si nepomyslela, že první člověk, kterému budu zase věřit, vlastně vůbec člověk nebude.
A teď tu klečím před tebou, a ač jsem nemrtvá, ty kameny mě hrozně studí. Krvavé slzy tlačím nemilosrdně zpět a svírá mě bolest, která mi připomíná těch pár polibků, které jsme měli. Kdybych byla člověk, nemohla bych dýchat, zoufalství by mi naplnilo tělo a já bych se jen bezmocně krčila a přála bych si zemřít. I teď si přeji zemřít. Stihla bych vytáhnout Casull z pod tvého pláště a prohnat si stříbrnou kulku srdcem, aby ta bolest navždy zmizela? Musím to zkusit, ten tvůj pohled…ne, už ne…



The Tainted
Nechápu tě. Moje malá policistko, řekni mi, co ti nedovolí zvednout hlavu a podívat se mi do očí? Jsou to snad slzy? Věř, že něco takového není vhodné pro ty, kdo beze strachu kráčejí nocí. Lituješ snad toho, že jsi konečně přijala to, čím jsi? Viděl jsem tvůj šílený pohled, který se objevil, když ti došly poslední náboje a oni tě obklopili. Ale ty jsi nekřičela. Tvé oči se zbarvily do ruda a ty jsi bez sebemenšího zaváhání všechny proměnila v prach. Ale tvé šílenství nepominulo, ani když i poslední z ghůlů padl k zemi. Stála jsi tam, v roztrhané a zkrvavené uniformě a svých vlastních zranění sis nevšímala. Místo toho jsi vztáhla prsty ke rtům a pomalu z nich slízala i tu poslední kapičku krve. Nikdy jsem neviděl velkolepější pohled. Věděl jsem, že jsi konečně přijala svou temnotu.
Poprvé za tu dobu jsem nelitoval, že jsem tě stvořil.
Ale teď…
Ne, už tebou nemohu znovu pohrdat, protože jsem viděl… viděl jsem, kdo jsi.
Tak proč tu klečíš, když už nejsi mou podřízenou? Všechny ty nesmyslné city jsou už přeci pryč.
Nebo ne?



Všude bylo ticho. Svítání už bylo blízko a bylo jen otázkou minut, kdy vyjde slunce a ozáří obraz zkázy. Venku zůstaly jen dvě postavy. Jedna z nich klečela. Dívka.
Nepatrně zvedla hlavu a pohledem zaletěla k postavě stojící nad ní. Zhluboka se nadechla, i když dýchat nepotřebovala a v myšlenkách se ujistila, že si je jistá tím, co chce udělat. Najednou se vymrštila a její ruka přejela přes černou látku a stiskla chladný kov zbraně. Uskočila od překvapeného muže, stočila zbraň na sebe a zmáčkla spoušť. Její instinkty však zareagovaly dřív. Kulka se nikdy nezabořila do mladého srdce, ale byla blonďatou upírkou namířena na ghůla, který se vynořil ze stínů za nimi.
Pustila zbraň.
Překvapeně vzhlédla.
A poprvé se podívala do jeho šílených očí.
Něco se v nich zračilo. Jasně a neomylně.

"A proud man is always looking down on things and people; and, of course, as long as you are looking down, you cannot see something that is above you..." (C.S. Lewis...)

Reflection

18. dubna 2012 v 19:57 | Dael
Má krev,
Tvá voda v žilách,
Náš řev
tichý na spících vlnách,

Mé tělo,
Tvůj chlad a klid,
Naše chvění,
A měsíční svit...

Jsme jedna bytost,
Dva obrazy,
Hřích i ctnost,
Zrcadlové odrazy...

Jsi mnou...a já jsem tebou,
Ty obrazem ve vodě, já realitou...



Don ´t let the water drag you down

10. dubna 2012 v 22:57 | Dael

Seděla na břehu jezera, bosé nohy smáčela v ledové vodě a se zakloněnou hlavou pozorovala až podivně chladnou modrou oblohu. Bílé šaty ve svých záhybech ukrývaly malé stopy popela, ale dívka ani nejevila zájem o to, aby ho z té krásné čisté látky smetla. Vytáhla další cigaretu, nahmatala za sebou zapalovač s obrázkem měsíce a zmáčkla spoušť. Plamínek se zakmital a zhasnul. Nevnímala, že ji prudký vítr cuchá vlasy a znovu se pokusila si zapálit. Po chvíli to vzdala a přiložila ruku blíž, aby chránila ten ubohý plamen. Zachvěla se, když se konec cigarety zbarvil došeda a ona potáhla, aby do plic mohla natáhnout ten uklidňující kouř. Hnusila se sama sobě. Nevěděla, kdy se stala tím, čím nikdy nechtěla být. Toužila zahodit tu hnusnou věc. Ale nechtěla zahodit sebe. Chtěla se ztratit a už nikdy nevyplout. Vytáhla nohu z vody a zklamaně pohlédla na dva stříbrné proužky, které už též hořely. Poslední vydechnutí. První nádech. Podržela kouř v sobě, jako by se ho už nikdy nechtěla vzdát, pomalu ze sebe stáhla šaty a když se ujistila, že nikdo okolo není, nejistě vplula do vody.
Zatnula zuby. Jenom blázen by mohl do té vody vlézt, když bylo sotva pár stupňů nad nulou. Ale ona blázen byla. A navíc zoufalá. Hlava se jí točila, nadechnout se bylo stále obtížnější. Ale stále byla sama sebou. Nadechla se a ponořila hlavu pod vodu. Vše se rozbilo na střípky. Všechny vzpomínky, všechny myšlenky. Byla tu jen ona a voda. Otočila se, aby viděla na hladinu a přestala máchat rukama. Teď se nesmíš nadechnout. Teď to nesmíš vzdát…
S hlubokým nádechem prorazila hladinu a neslyšně vykřikla. Jsi zbabělec! Pár vlnek se jí přelilo přes nahé tělo. Přes tvář jí stekla slza. Ta slza, která tam nebyla, ale měla být. Jak dlouho už neplakala. Od toho dne? Je to možné. Nevěděla, kdy ztratila city. Nevěděla, od kdy se může honosit titulem ledové královny. Zasmála. Zčistajasna. Tělem jí projel chlad. Ale nebyla to voda, co její třas způsobilo. Zarazil ji její vlastní hlas. Najednou tak cizí a šťastný. Doplavala zpátky ke břehu a znovu hmátla po zapalovači. Povzdechla si, škrtla a plamenem si přejela po zápěstí. Zavřela oči, aby mohla naplně vnímat svou bolest.To máš za to. Ať to to ani nenapadne znova použít.
Ušklíbla se, přiložila rty ke svým jizvám ze čtvrteční noci a znovu si zapálila. Teď už ji nic nezachrání. Nic.




Peklo je skutečné

20. září 2011 v 21:35 | Dael
Jak by mohl vypadat dialog dvou osob s nehezkou minulostí, kdyby najednou umřeli a dostali se do pekla? Asi takhle. Krátce, tajemně, nevyjasněně...

Nemyslela jsem si, že existuje. Rozhodně ne v téhle podobě. Proč jsi mě do toho zatáhl?
Já jsem tě…děláš si legraci? Je to jenom tvoje chyba. Tvoje rozhodnutí.
Kdybych věděla, kam se dostanu…
Tak co?
Vzala bych si míň oblečení. Je mi docela horko.
Teď si budeš dělat srandu? Kde byl tvůj humor u pátečního sezení? Vzal si dovolenou?
Bylo toho na mě moc. Nezvládala jsem to. Teď už je to jedno. Radši mi řekni, co tu děláme.
Nemám tušení. Tedy…u tebe je to jasné, ty sem patříš.
A u tebe taky. Ty tvoje kšefty nebyly zrovna legální.
Jen jsem chtěl, abychom se měli dobře. Vzpomínáš? Dům? Auto? Ty peníze jsme potřebovali.
Já vím. Promiň. Jen. Nelíbí se mi tu. A kde jsou všechny ty ohně? Výkřiky a mučení?
Mučení? Chceš snad další jizvy?
Přestaň mi to vyčítat! Prostě jsem potřebovala pryč! Bylo to jediné řešení.
Hmmmm…
Víš co? Nechme toho. Nebyl jsi opatrný, našli tě. Já chtěla být zase s tebou. Což jsem. Tečka.
No dobře. Hlavně, že jsme zase spolu. Snad nám to vydrží. A teď pojďme.
Ano. Pojďme. Musíme někoho najít. A rychle. Nemůžu dýchat, možná brzo umřu…
Ach bože…Ty jsi zase vtipná.



You're gonna wish you never had met me

12. srpna 2011 v 22:17 | Dael

Uvědomila jsem si, že pro každého, komu vděčím aspoň za maličký kousek štěstí, jsem napsala aspoň pár řádků. Možná půlka z nich byly jen šílené blbosti, ale napsala jsem to a odvolat už to nemůžu. Každopádně jsem si vzpomněla, že na někoho jsem zapomněla. A proto následující slova patří jen a jen tobě. Je to tichá zpověď, plná narážek na spoustu věcí, které snad nikdo nezasvěcený nepochopí. Doufám, že už v první větě poznáš, že je to psané pro tebe…Přečti si to a pak na to hezky rychle zapomeň. :)))



Přejela prsty po vínovém oušku svého hrnku, zvedla lžičku a s přivřenýma očima se dlouze napila. Ráda ostatním říkala, že pije dvojité kafe. Odmítala věřit, že by někdo mohl pít z těch malinkatých hrníčků, když existovaly mnohem větší nádobky. Aspoň půllitrové. Nechápavě zakroutila hlavou a usmála se. Z vlasů jí ještě stékaly kapičky vody, a když si prohrábla ofinu, zůstal jí na prstech zbytek pěny z předchozí koupele. Chvilku si těch pár bublinek prohlížela, nakonec mírně foukla a pozorovala ty malé mršky, jak se rozlétly po jejím pokoji. Natáhla se po myši, aby zvýšila hlasitost písničky, která se jí nějakým zázrakem objevila v přehrávači. You ´re gonna wish you never had met me, zpíval. Na chvíli se zaposlouchala a najednou zklamaně zjistila, že písnička už skončila. Pustila ji znovu. Don ´t underestimate the things that I will do. Zvedla se a podívala se z okna. Hledala hvězdy. Aspoň tu jednu, která hvězdou nakonec nebyla. Pokrčila rameny a pohledem zavadila o své dvě květiny. Přinesla konvičku a obě je zalila. Vrátila se ke své židli a prohlédla si ikony na monitoru. Hledala hru, kterou dlouho nehrála. Povzdechla si, když zjistila, že na žádnou z nich nemá ani tu nejmenší náladu. Hlavou jí projela myšlenka na to, jaké by to bylo, kdyby se pořádně nalila kafem a omylem se třeba začala škrtit šňůrou od svého gamepadu. Rychle tu myšlenku zahnala, byla si jistá, že už se někomu něco podobného stalo a nechtěla moc vzpomínat na to, jak to nakonec dopadlo. Natáhla se po nejbližším šuplíku, ale nedosáhla na něj. Zahlédla svůj odraz v zrcadle a pár vteřin uvažovala, jestli by jí slušel slamák. Krátce se zasmála a převalila se přes postel. Rukou přitom zavadila o něco vrčícího. Throw your soul through every open door. Omluvně se usmála a podrbala štěně rozvalující se po posteli za uchem. Štěně do ní na oplátku strčilo packou a tak se sklonila a políbila ho na čumák. Sáhla pod polštář, vytáhla obojek růžové barvy a zamávala s ním zvířeti před hlavou. "Co myslíš?" zeptala se. Štěně štěklo. Ona se zamyslela. Znovu se obrátila k zrcadlu a poznamenala. " Máš pravdu, mně by asi slušel….."


Heaven ´s a Lie - část první

20. července 2011 v 1:57 | Dael
Tak tohle bude asi ta první část. Měla jsem dát varování už na začátek, ale nějak jsem si to neuvědomila: Pokud jste romanticky založené duše, které hledají nádhernou něžnou, romantickou povídku, otočte se o 180 ° (ne, o 360 °ne) a běžte pryč. :)))
Jinak časem určitě projdu beta read, ale z jistého důvodu na to teď není čas, takže se omlouvám :)

P.S.: Deady, vím, že budeš nadávat, že to protahuju. :P


Richard byl stejný jako všechny ostatní děti. Ve volných chvílích hrál s kamarády fotbal, chodil domů pozdě, na každém druhém rohu si roztrhl kalhoty a vždycky si našel čas na jakoukoliv lumpárnu. Žil s rodinou v domě s velkou zahradou a jeho nejlepším přítelem a ochráncem byl irský vlkodav Scotty.
Richard byl stejný i jako ostatní dospívající. Místo fotbalu v sobotu večer lahev vína na lavičce v lese, chození domů ještě déle a otáčení se za každou hezkou sukní. Jeho nejlepším přítelem byl notebook a nabitý kredit.
Richard byl stejný jako ostatní devatenáctiletí. Bloudění mezi minulostí a přítomností, náhlá rozhodnutí a velké změny. Schůzky s odlišnými přáteli, život ve strachu a nejistá budoucnost. Nejlepším přítelem se stala smrt a pití krve….
Život upíra se mu ve své podstatě docela líbil. Vždycky měl raději zimu a proto ho ani netrápilo, že nemohl chodit venku v záplavě slunečních paprsků. Ne, že by mu nechybělo sluneční světlo, ale…po nějakém čase si prostě zvykl. Bral to jako součást života. Něco, co se nikdy nezmění a musí to být přijato jako prostý fakt. Jediné, co mu opravdu vadilo, byla ta krev. Po roce ztráty ovládání, hněvu a násilí se rozhodl, že už se lidské krve nikdy nedotkne. Uběhlo pět let a ten slib nebyl zatím porušen. Dobře věděl, že ho to ničí a že jednou přijde doba, kdy bude nucen stát se opět nočním lovcem. Dnes se to málem stalo. Ještě, že štěstí stálo na jeho straně. Nebo nestálo?
Zamrkal, když se pokoušel zbavit vzpomínek a podíval se na hodiny. Bude svítat. Ujistil se, že všechna okna jsou zatemněná a přesunul se do své ložnice. Zavřel dveře, zhasl lampičku a lehl si na postel. Olízl si rty a zasmál se. Musí vymyslet plán. Plán, který ho nezabije…

I on musel uznat, že se mu ten nápad vůbec nelíbí, ale neměl na vybranou. Když se za soumraku opět probral, věděl, že je to jediná správná možnost. Zaklepal na dveře bytu v druhé části města a než si mohl rozmyslet, co řekne, dveře se otevřely a v nich stál mladík, který se objevil u jeho bytu noc předtím. Nestačil ani nic namítnout, když Richard vyhrkl: "Nenávidím tě, ale potřebuji tvoji pomoc. Vím, že dokážeš vystopovat kohokoliv a pokud přestaneš být arogantní a nesnesitelný, mohli bychom z toho vyjít živí. " Upír ve dveřích se na malou chvíli zatvářil nechápavě, ale nakonec se ušklíbl a odpověděl: " Přeslechl jsem, co z toho budu mít já. Včera jsem tě měl přesně před tímhle přístupem ochránit a ty jsi mě vyhodil. Myslel jsem, že to bylo proto, že bys nebyl schopen jim něco udělat. A dnes? Stojíš u mých dveřích a škemráš o mou pomoc. Takže ještě jednou. Co pro mě máš?"
Richard sevřel ruce v pěst a nepatrně se zatřásl, když se snažil udržet kontrolu nad svým hněvem. "Jestli o to tak stojíš, zaplatím ti. Jediné na čem záleží, je pomsta. Peníze nehrají roli…."

O půl hodiny déle už byli na cestě a mířili k místnímu parku. Richard se rozhlédl, jako by si nebyl jistý, kde je, ale pak poznamenal "Tady jsem je viděl naposled, než pro mě přišli tví nadřízení a odvlekli mě. Nic necítím, vůbec netuším, kam mohli zmizet." Když mu nikdo neodpovídal, otočil se a zahleděl se na prázdné místo vedle sebe. Přelétl pohledem přes park, přivřel oči a na cestě, která vedla nedaleko od něj, zahlédl mladou dívku, jak s bušícím srdcem klopýtá přes park. Povzdechl si a sklonil se, aby si už poněkolikáté prohlédl stopy. Zaslechl výkřik a zavřel oči, jako by ho to mohlo ochránit před tím, co slyšel. Když je otevřel, stál jeho společník opět vedle něho." Sebastiane, můžeš mi říct, co si asi myslíš, že tu děláme? Nevzal jsem tě sem na piknik, máme tu práci. " zavrčel vztekle Richard. Sebastian nechápavě zvedl obočí. "Šli tudy." řekl a vyrazil dopředu. Druhý upír pozvedl oči k nebi, povzdechl si, rychle ho dohnal a srovnal s ním krok. Chvíli šli mlčky, ale ticho prolomil Sebastian. " Co ti vlastně provedli?" zeptal se lhostejným tónem, ale přitom Richarda zvědavě pozoroval. Ten se zastavil, zavětřil a sehnul se právě ve chvíli, kdy nad jeho hlavou prosvištěl meč. Sebastian se uchechtl, natáhl ruku a zlomil útočníkovi vaz. " Myslím, že tě mají vážně rádi, ani jsme je nemuseli dlouho hledat," upřímně se zasmál a ohlédl se po dalších možných útočnících. Okamžitě mu došlo, že zas tak jednoduché to nebude. Kolem nich se sevřel kruh připravený zaútočit každou chvíli. Byli obklíčeni….

O šest let dříve:

Zabořil zuby do jejího krku a spokojeně zamručel. Nemohl se nabažit její krve, ale nakonec se přeci jen odtrhl, prsty položil na její obličej a na chvíli se jí zahleděl do očí. Políbil ji na čelo a zanechal jí na obličeji krvavou skvrnu. Usmál se a zašeptal: " A teď klidně spi, maličká." Sevřel prsty kolem jejího krku a jedním krátkým trhnutím jí zlomil vaz. Nechal ji ležet tam, kde spadla, překročil její tělo a vydal se ulicí dál. Na jazyku mu ještě zůstala krev a on se díky její chuti cítil neporazitelný. Vykopl dveře nejbližšího domu a zamířil do nejvyššího bytu. Několikrát zaklepal na dveře a zůstal trpělivě stát. Ve dveřích se s hlasitým hulákáním objevil muž a zamžoural na nečekanou návštěvu. " Jo to jste vy? Co tu chcete? Řekl jsem vám jasně, že máte padáka, a že svou práci zpátky nedostanete. Copak vám to není jasné?" Oslovený mladík se na muže ve dveřích na chvíli zadíval a nakonec roztáhl rty do potěšeného úsměvu. Strčil do něj a přinutil ho ustoupit do jeho bytu. " Právě, že mi to jasné je." Zasmál se, oči se široce rozevřely a on popošel do bytu a zavřel za sebou dveře. Bytem se rozlehl výkřik a pak už bylo jen ticho.
Rok se potloukal ulicemi a konal spravedlnost na každém, kdo se mu připletl do cesty. Vzpomněl si na všechny staré křivdy a všechny do jedné je smazal z povrchu zemského. Když se zrodil, říkali mu Richard - upíří štěně. Teď o něm už raději nemluvili vůbec. S nikým se nebavil a většinou nechal promluvit jen své tesáky. Když se nasytil, sedával v baru a popíjel tequilu. Nikdo nevěděl, kdo ho přeměnil a někdy se zdálo, že to neví ani on sám. Vypadal ztracený mezi minulostí a přítomností a oni ho nechávali ať se tam trápí sám. Seděl na barové stoličce, když přišla ona. Vysoká s černými vlasy a dokonalou postavou ho přitahovala stále blíž k sobě. Vyzařovalo z ní sebevědomí, které ho stahovalo stále dolů. Zamířili spolu domů a až tam poznal, že je stejná jako on. Byla to druhá půlka jeho ztracené duše, která volala po spojení. Nikdy se necítil tak šťastný. Všechno bylo tak, jak to mělo být.

Probudil se a spokojeně se protáhl. Usmíval se, dokud na zápěstích nezarachotily řetězy a on si neuvědomil, že není vůbec ve své posteli. Chvíli byl sám, ale nakonec přišla. Jeho ukřivděný pohled nestačil k tomu, aby ho propustila, a tak tam dál ležel a čekal na vysvětlení, které nepřišlo. Když upadl do bezvědomí, přemístili ho a druhý den se probudil v místnosti s kamennou podlahou. Nábytek tam nebyl žádný a do jeho mysli se začaly vkrádat obavy, že tohle nepřežije. V té místnosti strávil hodiny. Snažil se dostat ven, dokud nepadl vyčerpáním a nezůstal ležet na podlaze. Někde mezi bezvědomím a vnímáním slyšel, jak se část stropu otvírá a vzápětí ho zasáhla bolest, kterou už jednou cítil. Takhle to bolelo, když upíra zasáhlo denní světlo. Bylo to mučení, které nebralo konce, ale nakonec bolest ustoupila. Opakovalo se to každý den s menší nebo větší intenzitou, ale on byl stále naživu. Přežil koupele ve svěcené vodě, ostré hroty kolíků i to denní světlo. A teď tu stál, po pěti letech po boku s upírem, kterého nemohl vystát, a měl příležitost se pomstít. Osud si vybírá zajímavé cesty….



K téhle části patří píseň, která by měla být na konci. Ale bude na začátku. Protože jsem to řekla :)


Heaven´s a lie - prolog

16. července 2011 v 23:32 | Dael
Když jsou v módě ty upíři, proč si nenapsat jednu malou nevinnou povídku, kde nebude nikdo příliš slabý na to, aby mu ten druhý musel neustále říkat, jak je ten jejich vztah nebezpečný? Ke každé kapitole bude patřit jedna píseň. K prologu jsem vybrala jednu ukázkovou trailerovou. Myslím, že se k tomu dokonale hodí. Takže: Heaven ś a lie: Dva upíři, jedno město a pár krvavých nocí....


Heaven ´s a lie - prolog

Cítil, jak mu krev stéká po rtech, nevědomky vystrčil špičku jazyka a slastně si povzdychl, když se jediná kapka krve dostala do jeho úst a nakonec i do jeho hrdla. Chtěl víc. Nespokojeně zavrčel, když zjistil, že víc té sladké tekutiny už nedostane a začala ho sžírat zlost. Proč by měl být ohleduplný? Proč by se měl jen dívat, jak si ostatní užívají, když mohl mít to, co oni a možná ještě víc? Hra skončila. K čertu se všemi zásadami. Rozeběhl se a nechal volnou cestu svému instinktu. Byl na lovu...

Nikdy nechápal, proč byly ulice ve dvě hodiny ráno úplně prázdné. Věděl, že většina normálních lidí už v tu dobu spí, ale stejně si říkal, že spoustu lidí musí chodit v tuhle hodinu domů. Nebo to snad bylo ještě brzy? Málem už se začal modlit, aby ho někdo přepadl. Stále cítil krev na svých rtech a toužil ještě po jediném malém doušku. Jenže kdo by čekal, že touhle dobou už se venku nikdo potulovat nebude? Zklamaně vydechl, když zahnul za roh a otevřela se před ním další prázdná ulice. Dneska opravdu neměl svůj den. Nejdřív ta příhoda v parku a teď ještě tohle. Otočil se a vydal se známou cestou domů. Třeba se mu příští noc bude dařit víc…
Těsně přede dveřmi svého bytu se zarazil a zašeptal : "To vážně nemáš co dělat a sleduješ mě nebo jsi se tu objevil čirou náhodou?"
Někdo mu vzal klíče z rukou a zasmál se. " Nebuď paranoidní. Poslali mě sem. Mám tě hlídat, abys nevyvedl nějakou blbost" Klíče zapadly do zámku a dveře se otevřely. " Ne že bych z toho měl nějak zvláštní radost." Vešli do bytu a oba okamžitě zamířili k ledničce. Jedna ruka hmátla dovnitř a popadla láhev s červenou tekutinou. Na boku byla nalepená samolepka s nakresleným prasátkem. "Vážně roztomilé" poznamenal návštěvník a protočil oči v sloup. " Takže je to vážně pravda. Jsi jeden z těch, co si neradi špiní ruce. To je fakt ubohý" dodal a vrátil láhev na své místo.
"Do mého způsobu života ti nic není," odvětil druhý z dvojice a ukázal na dveře. " Nikdo se tu o tvoji přítomnost neprosil. Běž, než tě budu muset vyhodit," Z jeho hlasu čišelo napětí, ale i trocha odevzdanosti a únavy. Nečekal na odpověď a sesunul se na pohovku. Přitiskl víčka pevně k sobě a snažil se ovládnout třesoucí se ruce. Byl tak hrozně unavený. Co se to s ním dělo?

"Jsi v pořádku?" ozval se hlas a něčí ruka mu dopadla na rameno. " Běž pryč," zavrčel tiše a ruku ze sebe setřásl. " Už tě tu nechci vidět. Vyřiď jim, že se o sebe dokážu postarat sám." Čekal odpor, nadávky a křik, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Byl v místnosti sám.
Pomalu se zvedl a došel k ledničce. Vytáhl z ní lahev a s jistou dávkou odporu přitiskl rty k jejímu hrdlu. " Dnes budeš mou společnicí ty," oznámil tiše lahvi, vypil její obsah a místností se rozlil jeho smích. " A myslím, že spolu budeme navěky" Otočil se, napřáhl a střepy najednou zazvonily o protější stěnu bytu. " Dokud nás smrt nerozdělí," dodal zlověstně a v očích mu krátce zajiskřilo. Z hrdla se mu málem vydral výkřik, ale on se ovládl dříve než mohl dát průchod své nespokojenosti. Rázně přešel místnost a přitiskl čelo ke skleněné stěně odhalující pohled na město. Na jeho město. Sklo bylo na pár místech trochu zamlžené a proto zvedl prst a přejel v několika tazích po jeho povrchu. " Kdo vlastně jsi?" zašeptal. Prsty se nakonec odtáhly a zanechaly jméno: Richard….





Padající dívka

25. března 2011 v 22:02 | Dael
Řekla bych to asi takhle. Ano, měli jsme napsat do školy povídku. A ano, nemohla jsem si dovolit žádné zvrhlosti, takže je to taková typická, zmatená, nepochopitelná povídka. Měli jsme zadaný název a první větu - Jen blázen by mi nechal takovou volnost. A tak to skončilo takhle.. :D


Devatenáctiletá Marta se vyklonila z terasy na vrcholu výškové budovy, spatřila pod sebou záři večerního města a zmocnila se jí závrať. Na chvíli se odvrátila, ale svět pod ní ji k sobě neustále přitahoval. Znovu tedy sklopila oči pod sebe a pozorovala rušnou ulici. Z místa, kde stála, viděla jen pár barevných teček, které se motaly kolem sebe v nekonečném tanci. Pár oken protějšího domu se již rozsvítilo, když se začalo stmívat, ale některá zůstala i teď ponořena do černočerné tmy. Chtěla by vědět, co se za těmi okny skrývá, ale o tom se mohla jen dohadovat. Přímo naproti ní, na terase velmi podobné té, na které stála, se dožadoval pozornosti malý vzteklý mopslík. Asi ho nechali venku kvůli nějaké vzácné návštěvě. A nebo možná něco provedl, a tohle byl jeho trest. Oknem pod terasou bylo vidět křeslo, které by se hodilo k nábytku ve třetím patře. A takhle to v její mysli vypadalo pokaždé. Když ji účel nebo náhoda dovedly na tohle místo, vymýšlela stále nové příběhy lidí, které znala jen z prosklených tabulek a jmen na zvoncích u dveří. Na tváři se jí
objevil úsměv, když si vzpomněla, kdy tu byla poprvé.
Když jí bylo patnáct, nebála se ničeho. Chtěla všechno vyzkoušet a vždycky se chlubila tím, že se popere se vším, co jí život nabídne. Ráda poznávala nové lidi, i když o sobě mluvila jako o samotářce. Nikdy se nepřestěhovala, celý život žila v tom malém domě na předměstí velkého města, ale vždycky říkala: "Zítra už budu bydlet v jiném městě a stanu se úplně někým jiným, a tak dnes stanu před novou výzvou a bez zaváhání se do ní vrhnu po hlavě." Proto jednou zamířila do téhle budovy.

Byla přesvědčená, že se to stalo 7. ledna 2007, ale kdyby se ještě jednou zamyslela, možná by přišla na to, že správné datum bylo až ledna 14. Ale to není důležité. Paměť sahá jen k útržkům, které se do ní nesmazatelně vryjí. A tohle byl den, ke kterému se myšlenky vracely, i když je o to nikdo nepožádal. Tehdy věděla, že je to nejistá hra, kterou se vyhrává i ztrácí vše . Bylo jisté, že má svá pravidla, ale není spravedlivá. Hrají ji všichni, kteří se přátelí se štěstím a vyhrávají ti, kteří se nebojí čelit svým největším obavám a touhám.
V ten den tedy vystoupala po schodech nahoru. Teď už si nepamatuje, co viděla na stěnách nebo jestli cestou někoho potkala. V hlavě jí nezbyly žádné myšlenky, prostě jen šla. A doufala. Když se dveře otevřely, cítila, že dělá něco správného. Když překračovala práh, vrátila se otupělost a zoufalost. A když se její nohy poprvé dotkly bělostného koberce, chtěla se rozběhnout a už nikdy se nevrátit.

If I could sleep forever

6. února 2011 v 17:20 | Dael
Nechci, aby tu bylo prázdno. Když sem něco hodím, bude to aspoň vypadat, že něco dělám... :D Tohle jsem psala jeden večer, za zvuků písničky od Dandy Warhols. Určitě jsem měla nějakou divnou náladu, tak jsem sesmolila tohle..Není to zas tak špatný :D Krátké, ohrané, výstižné a vyjadřující můj názor. Tak to mělo vypadat :)))
If I could sleep forever, I could forget about everything
(The Dandy Warhols - Sleep)
Kdyby mohla spát, spát navždy, tam kde všechny ostatní mé touhy, za hranicí které neporuší žádné kouzlo, pohřbená hluboko ve mně dokud ji někdo neprobudí, mohl bych na ni zapomenout. Byl jsi blízko. Málem jsem to vyslovil, když jsi mi přitiskl rty na krk a šeptal mi do uší hříšná slova. Téměř si sejmul mou chladnou masku pohrdání a proměnil ji v něco krásného a hřejivého. Tak moc tě chci, tak hrozně tě zbožňuji. Chlapec co se nesklonil ani před Pánem Zla, padl na kolena přede mnou a já mu nedokázal říct pravdu. Protože to je to, co se v naší rodině netoleruje. Malfoy, jméno které nesnese žádné city…
Věř mi, nemůžu spát, spát navždy, nemusím ani přijmout pravdu. Zůstala tam kde všechna má ostatní tajná přání, za hranicí kterou neporuší žádné kouzlo. Pohřbil jsem ji hluboko v sobě, kde spí…spí navždy…

Všimněte si, že jsem ji opravdu chtěla dát šanci. Vím jak dokonalý pár by tvořili a věřím že by možná ten zmetek Potter mohl propadnout kouzlu toho blonďáka. Jenže naopak by to nešlo. Prostě nevěřím, že by svoji pýchu jen tak spolkl nebo by roztál v něčím objetí. A proto ho tak zbožňuju… Nějaký Nebelvír nesahá mému nádhernému blonďatému zbabělci ani po kotníky ;-)
 
 

Reklama