DAMN....Dry your eyes and forgive me...

Don ´t let the water drag you down

10. dubna 2012 v 22:57 | Dael |  Rozmary deštivé noci

Seděla na břehu jezera, bosé nohy smáčela v ledové vodě a se zakloněnou hlavou pozorovala až podivně chladnou modrou oblohu. Bílé šaty ve svých záhybech ukrývaly malé stopy popela, ale dívka ani nejevila zájem o to, aby ho z té krásné čisté látky smetla. Vytáhla další cigaretu, nahmatala za sebou zapalovač s obrázkem měsíce a zmáčkla spoušť. Plamínek se zakmital a zhasnul. Nevnímala, že ji prudký vítr cuchá vlasy a znovu se pokusila si zapálit. Po chvíli to vzdala a přiložila ruku blíž, aby chránila ten ubohý plamen. Zachvěla se, když se konec cigarety zbarvil došeda a ona potáhla, aby do plic mohla natáhnout ten uklidňující kouř. Hnusila se sama sobě. Nevěděla, kdy se stala tím, čím nikdy nechtěla být. Toužila zahodit tu hnusnou věc. Ale nechtěla zahodit sebe. Chtěla se ztratit a už nikdy nevyplout. Vytáhla nohu z vody a zklamaně pohlédla na dva stříbrné proužky, které už též hořely. Poslední vydechnutí. První nádech. Podržela kouř v sobě, jako by se ho už nikdy nechtěla vzdát, pomalu ze sebe stáhla šaty a když se ujistila, že nikdo okolo není, nejistě vplula do vody.
Zatnula zuby. Jenom blázen by mohl do té vody vlézt, když bylo sotva pár stupňů nad nulou. Ale ona blázen byla. A navíc zoufalá. Hlava se jí točila, nadechnout se bylo stále obtížnější. Ale stále byla sama sebou. Nadechla se a ponořila hlavu pod vodu. Vše se rozbilo na střípky. Všechny vzpomínky, všechny myšlenky. Byla tu jen ona a voda. Otočila se, aby viděla na hladinu a přestala máchat rukama. Teď se nesmíš nadechnout. Teď to nesmíš vzdát…
S hlubokým nádechem prorazila hladinu a neslyšně vykřikla. Jsi zbabělec! Pár vlnek se jí přelilo přes nahé tělo. Přes tvář jí stekla slza. Ta slza, která tam nebyla, ale měla být. Jak dlouho už neplakala. Od toho dne? Je to možné. Nevěděla, kdy ztratila city. Nevěděla, od kdy se může honosit titulem ledové královny. Zasmála. Zčistajasna. Tělem jí projel chlad. Ale nebyla to voda, co její třas způsobilo. Zarazil ji její vlastní hlas. Najednou tak cizí a šťastný. Doplavala zpátky ke břehu a znovu hmátla po zapalovači. Povzdechla si, škrtla a plamenem si přejela po zápěstí. Zavřela oči, aby mohla naplně vnímat svou bolest.To máš za to. Ať to to ani nenapadne znova použít.
Ušklíbla se, přiložila rty ke svým jizvám ze čtvrteční noci a znovu si zapálila. Teď už ji nic nezachrání. Nic.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama