DAMN....Dry your eyes and forgive me...

Červenec 2011

Trailery jsou věčné

25. července 2011 v 19:52 | Dael |  Maličkosti, zvrhlosti a závislosti
Trailer je to první, čeho si normální člověk u filmu všímá. Ty nenormální jedinci většinou projedou filmové novinky na internetu a vykřiknou: " Ooo, bože, to je můj oblíbený herec! Co když si sundá tričko? Ten film musím vidět!!!"

Nechci být zlá nebo sarkastická...to vážně ne. Já jsem jen zastánce dobrých filmů. A trailery jsou moje závislost. Docela dlouho jsem přemýšlela, které z nich mám vlastně nejraději. Nakonec jsem zjistila, že jich je vážně hrozně moc. A tak jsem vybrala jen prvních pět, které mi přišly před oči. ( Kromě toho prvního...ten bude patřit mezi TOP 10 vždycky, vždycky, vždycky) :P Hudba je nejdůležitější. Pokud je dobrá hudba, bývá skvělý i střih a pak je dobrý i spád děje. Někdy se může stát, že tvůrci odhalí až moc z děje..ale to je riziko povolání... Takže chci říct jen jedno.Otočte volume doprava a oči upřete na obrazovku, protože: TONIGHT WE DINE IN HELL!!!




The Game Has Changed...Daft Punk..klaním se vám. A to zatraceně hluboko!


What ´s the most resilient parasite?






Když je to můj nejoblíbenější film, tak musí mít i skvělý trailer, přece!!!!!!! :P Let´s put a smile on that face!!!!!


Angels! LIFT ME! Are you with me?

25. července 2011 v 0:16 | Dael |  Tóny bouřek a extází


Tak mě, Sick Puppies, stáhněte k sobě. Když to všechno přestává dávat smysl. Když jediné, co zbývá, je křičet, když se nesmí brečet. The Changes in me are likely to be like the weather... Nadechnout se, zavřít oči...a křičet...

ANGELS! LIFT ME! ARE YOU WITH ME????????????????????????????????????????????????????
CARRY ME AWAY! I HOPE THAT YOU DON ´T BREAK!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

He who endures, conquers

22. července 2011 v 23:13 | Dael |  Maličkosti, zvrhlosti a závislosti
Procházela jsem složky v počítači a našla jsem pár screenshotů z Call Of Duty. Krásná, stará verze, ideální pro deštivá odpoledne, dopoledne, noci - pro všechno. Singleplayer sice není taková zábava, ale účel to splňuje. Na těch dolních obrázcích mě fascinuje hlavně počet nábojů - že bych jich tolik vyplýtvala? Byla jsem asi malá, blbá holka. Né, moment, to bude asi užitým stylem hry. Můj bratr se sice snažil mě zbavit toho blbýho zvyku vlítnout do místnosti, bez nakukování, bez plížení a začít střílet na všechno, co se pohne, naštěstí se mu to nepovedlo. Promiňte, generále, ale mě to jinak nebaví. Chce to jen rychlý reflexy a prsty a hodně štěstí :). Taktika není zrovna moje silná stránka a na vyšších levlech se mi to pak sakra vymstilo. Ale tak, na druhou stranu, abych se zas pochválila, jsem skvělý sniper. A to budou asi všechny mé klady. Zbytek už jsou jenom mínusy. :)))

Co mě CoD naučilo:

1) Pokud jsi sniper a chystáš se někoho zastřelit, v momentu, kdy se vykloníš z bezpečného místa, nestůj tam jak idiot a nerozhlížej se po potencionálním cílu. Prostě zamiř a střílej. Pokud to neuděláš, určitě tě do 2 vteřin někdo sejme.
2) Až uslyšíš výkřik: Grenade! moc se nerozhlížej a vypadni odtamtud.
3) Když nastoupíš do výtahu a sjedeš dolů, věř, že na tebe začnout střílet přesně z druhé strany, než na kterou se díváš. Střílením do zdi si moc nepomůžeš.
4)Dívej se nahoru. Vešel jsi do místnosti a nad tebou je vidět zábradlí. Přesně za čtyři vteřiny odtamtud někdo vyběhne a začne střílet.
5) Máš za sebou opravdu divokou přestřelku, kterou jsi zázračně zvládl a do konce mise zbývá už jen chvilička. Věříš, že to už nějak doklepeš. Ale věř mi. Ulož si to..nebo budeš litovat.
6) A ten nejjednodušší bod: Uč se střílet, nabíjet, padat k zemi, ukládat si hru a nepanikařit v jeden jediný moment. :P

Myslím, že jsem se něco málo do života naučila... A jelikož nečekám, že tohle bude číst nějaký znalec, můžu být v klidu, že na mě nebude nikdo řvát, že jsem úplně blbá :D Fire and take them down, boys! :)))





Modrá je dobrá, černá je lepší

21. července 2011 v 11:54 | Dael |  Volání zářivých záblesků
Skládali jste někdy v poslední době lodičku? Já se přiznám, nikdy jsem to neuměla, ale říkala jsem si, že to nemůže být tak těžké. No, těžký to není, ale jen pokud nejste nechápavá antitalentka. Trvalo mi hodinu, než jsem podle návodu přišla na to, jak se to dělá :) A další hodinu zabralo rovnání lodiček na vodě ve větru a dešti....


Večeře je na stole...

20. července 2011 v 16:36 | Dael |  Volání zářivých záblesků


Dnešním tématem pro můj fotoúkol mělo být jídlo a vaření. Po dnešku začínám vážně přemýšlet nad tím, jestli jsem normální. :)))


Heaven ´s a Lie - část první

20. července 2011 v 1:57 | Dael |  Rozmary deštivé noci
Tak tohle bude asi ta první část. Měla jsem dát varování už na začátek, ale nějak jsem si to neuvědomila: Pokud jste romanticky založené duše, které hledají nádhernou něžnou, romantickou povídku, otočte se o 180 ° (ne, o 360 °ne) a běžte pryč. :)))
Jinak časem určitě projdu beta read, ale z jistého důvodu na to teď není čas, takže se omlouvám :)

P.S.: Deady, vím, že budeš nadávat, že to protahuju. :P


Richard byl stejný jako všechny ostatní děti. Ve volných chvílích hrál s kamarády fotbal, chodil domů pozdě, na každém druhém rohu si roztrhl kalhoty a vždycky si našel čas na jakoukoliv lumpárnu. Žil s rodinou v domě s velkou zahradou a jeho nejlepším přítelem a ochráncem byl irský vlkodav Scotty.
Richard byl stejný i jako ostatní dospívající. Místo fotbalu v sobotu večer lahev vína na lavičce v lese, chození domů ještě déle a otáčení se za každou hezkou sukní. Jeho nejlepším přítelem byl notebook a nabitý kredit.
Richard byl stejný jako ostatní devatenáctiletí. Bloudění mezi minulostí a přítomností, náhlá rozhodnutí a velké změny. Schůzky s odlišnými přáteli, život ve strachu a nejistá budoucnost. Nejlepším přítelem se stala smrt a pití krve….
Život upíra se mu ve své podstatě docela líbil. Vždycky měl raději zimu a proto ho ani netrápilo, že nemohl chodit venku v záplavě slunečních paprsků. Ne, že by mu nechybělo sluneční světlo, ale…po nějakém čase si prostě zvykl. Bral to jako součást života. Něco, co se nikdy nezmění a musí to být přijato jako prostý fakt. Jediné, co mu opravdu vadilo, byla ta krev. Po roce ztráty ovládání, hněvu a násilí se rozhodl, že už se lidské krve nikdy nedotkne. Uběhlo pět let a ten slib nebyl zatím porušen. Dobře věděl, že ho to ničí a že jednou přijde doba, kdy bude nucen stát se opět nočním lovcem. Dnes se to málem stalo. Ještě, že štěstí stálo na jeho straně. Nebo nestálo?
Zamrkal, když se pokoušel zbavit vzpomínek a podíval se na hodiny. Bude svítat. Ujistil se, že všechna okna jsou zatemněná a přesunul se do své ložnice. Zavřel dveře, zhasl lampičku a lehl si na postel. Olízl si rty a zasmál se. Musí vymyslet plán. Plán, který ho nezabije…

I on musel uznat, že se mu ten nápad vůbec nelíbí, ale neměl na vybranou. Když se za soumraku opět probral, věděl, že je to jediná správná možnost. Zaklepal na dveře bytu v druhé části města a než si mohl rozmyslet, co řekne, dveře se otevřely a v nich stál mladík, který se objevil u jeho bytu noc předtím. Nestačil ani nic namítnout, když Richard vyhrkl: "Nenávidím tě, ale potřebuji tvoji pomoc. Vím, že dokážeš vystopovat kohokoliv a pokud přestaneš být arogantní a nesnesitelný, mohli bychom z toho vyjít živí. " Upír ve dveřích se na malou chvíli zatvářil nechápavě, ale nakonec se ušklíbl a odpověděl: " Přeslechl jsem, co z toho budu mít já. Včera jsem tě měl přesně před tímhle přístupem ochránit a ty jsi mě vyhodil. Myslel jsem, že to bylo proto, že bys nebyl schopen jim něco udělat. A dnes? Stojíš u mých dveřích a škemráš o mou pomoc. Takže ještě jednou. Co pro mě máš?"
Richard sevřel ruce v pěst a nepatrně se zatřásl, když se snažil udržet kontrolu nad svým hněvem. "Jestli o to tak stojíš, zaplatím ti. Jediné na čem záleží, je pomsta. Peníze nehrají roli…."

O půl hodiny déle už byli na cestě a mířili k místnímu parku. Richard se rozhlédl, jako by si nebyl jistý, kde je, ale pak poznamenal "Tady jsem je viděl naposled, než pro mě přišli tví nadřízení a odvlekli mě. Nic necítím, vůbec netuším, kam mohli zmizet." Když mu nikdo neodpovídal, otočil se a zahleděl se na prázdné místo vedle sebe. Přelétl pohledem přes park, přivřel oči a na cestě, která vedla nedaleko od něj, zahlédl mladou dívku, jak s bušícím srdcem klopýtá přes park. Povzdechl si a sklonil se, aby si už poněkolikáté prohlédl stopy. Zaslechl výkřik a zavřel oči, jako by ho to mohlo ochránit před tím, co slyšel. Když je otevřel, stál jeho společník opět vedle něho." Sebastiane, můžeš mi říct, co si asi myslíš, že tu děláme? Nevzal jsem tě sem na piknik, máme tu práci. " zavrčel vztekle Richard. Sebastian nechápavě zvedl obočí. "Šli tudy." řekl a vyrazil dopředu. Druhý upír pozvedl oči k nebi, povzdechl si, rychle ho dohnal a srovnal s ním krok. Chvíli šli mlčky, ale ticho prolomil Sebastian. " Co ti vlastně provedli?" zeptal se lhostejným tónem, ale přitom Richarda zvědavě pozoroval. Ten se zastavil, zavětřil a sehnul se právě ve chvíli, kdy nad jeho hlavou prosvištěl meč. Sebastian se uchechtl, natáhl ruku a zlomil útočníkovi vaz. " Myslím, že tě mají vážně rádi, ani jsme je nemuseli dlouho hledat," upřímně se zasmál a ohlédl se po dalších možných útočnících. Okamžitě mu došlo, že zas tak jednoduché to nebude. Kolem nich se sevřel kruh připravený zaútočit každou chvíli. Byli obklíčeni….

O šest let dříve:

Zabořil zuby do jejího krku a spokojeně zamručel. Nemohl se nabažit její krve, ale nakonec se přeci jen odtrhl, prsty položil na její obličej a na chvíli se jí zahleděl do očí. Políbil ji na čelo a zanechal jí na obličeji krvavou skvrnu. Usmál se a zašeptal: " A teď klidně spi, maličká." Sevřel prsty kolem jejího krku a jedním krátkým trhnutím jí zlomil vaz. Nechal ji ležet tam, kde spadla, překročil její tělo a vydal se ulicí dál. Na jazyku mu ještě zůstala krev a on se díky její chuti cítil neporazitelný. Vykopl dveře nejbližšího domu a zamířil do nejvyššího bytu. Několikrát zaklepal na dveře a zůstal trpělivě stát. Ve dveřích se s hlasitým hulákáním objevil muž a zamžoural na nečekanou návštěvu. " Jo to jste vy? Co tu chcete? Řekl jsem vám jasně, že máte padáka, a že svou práci zpátky nedostanete. Copak vám to není jasné?" Oslovený mladík se na muže ve dveřích na chvíli zadíval a nakonec roztáhl rty do potěšeného úsměvu. Strčil do něj a přinutil ho ustoupit do jeho bytu. " Právě, že mi to jasné je." Zasmál se, oči se široce rozevřely a on popošel do bytu a zavřel za sebou dveře. Bytem se rozlehl výkřik a pak už bylo jen ticho.
Rok se potloukal ulicemi a konal spravedlnost na každém, kdo se mu připletl do cesty. Vzpomněl si na všechny staré křivdy a všechny do jedné je smazal z povrchu zemského. Když se zrodil, říkali mu Richard - upíří štěně. Teď o něm už raději nemluvili vůbec. S nikým se nebavil a většinou nechal promluvit jen své tesáky. Když se nasytil, sedával v baru a popíjel tequilu. Nikdo nevěděl, kdo ho přeměnil a někdy se zdálo, že to neví ani on sám. Vypadal ztracený mezi minulostí a přítomností a oni ho nechávali ať se tam trápí sám. Seděl na barové stoličce, když přišla ona. Vysoká s černými vlasy a dokonalou postavou ho přitahovala stále blíž k sobě. Vyzařovalo z ní sebevědomí, které ho stahovalo stále dolů. Zamířili spolu domů a až tam poznal, že je stejná jako on. Byla to druhá půlka jeho ztracené duše, která volala po spojení. Nikdy se necítil tak šťastný. Všechno bylo tak, jak to mělo být.

Probudil se a spokojeně se protáhl. Usmíval se, dokud na zápěstích nezarachotily řetězy a on si neuvědomil, že není vůbec ve své posteli. Chvíli byl sám, ale nakonec přišla. Jeho ukřivděný pohled nestačil k tomu, aby ho propustila, a tak tam dál ležel a čekal na vysvětlení, které nepřišlo. Když upadl do bezvědomí, přemístili ho a druhý den se probudil v místnosti s kamennou podlahou. Nábytek tam nebyl žádný a do jeho mysli se začaly vkrádat obavy, že tohle nepřežije. V té místnosti strávil hodiny. Snažil se dostat ven, dokud nepadl vyčerpáním a nezůstal ležet na podlaze. Někde mezi bezvědomím a vnímáním slyšel, jak se část stropu otvírá a vzápětí ho zasáhla bolest, kterou už jednou cítil. Takhle to bolelo, když upíra zasáhlo denní světlo. Bylo to mučení, které nebralo konce, ale nakonec bolest ustoupila. Opakovalo se to každý den s menší nebo větší intenzitou, ale on byl stále naživu. Přežil koupele ve svěcené vodě, ostré hroty kolíků i to denní světlo. A teď tu stál, po pěti letech po boku s upírem, kterého nemohl vystát, a měl příležitost se pomstít. Osud si vybírá zajímavé cesty….



K téhle části patří píseň, která by měla být na konci. Ale bude na začátku. Protože jsem to řekla :)



Největší noční můra ožívá

19. července 2011 v 23:19 | Dael |  Volání zářivých záblesků
Když je váš bratr náhodou praštěný fotograf a vy jste jen nevinná obět, která se nudí, stane se asi tohle: Váš bratr vám začne zadávat fotoúkoly, které musíte splnit. A když je vaším tématem pro dnešní den: " Sklepní obluda", dopadne to asi nějak takhle...


Stránka za stránkou...

18. července 2011 v 11:34 | Dael |  O autorce
Na tuhle fotku už jsem se chystala už hrozně dávno. Nejsem žádný profík, takže se nezlobte, že se tam to světlo odráží a tak :D Chtěla jsem jen zachytit moje oblíbené knížky, které mají i hezké obaly. :D samozřejmě, že tam nejsou všechny. To ani zdaleka ne. Ale třeba za pár let vyfotím nějaké další :)




Heaven´s a lie - prolog

16. července 2011 v 23:32 | Dael |  Rozmary deštivé noci
Když jsou v módě ty upíři, proč si nenapsat jednu malou nevinnou povídku, kde nebude nikdo příliš slabý na to, aby mu ten druhý musel neustále říkat, jak je ten jejich vztah nebezpečný? Ke každé kapitole bude patřit jedna píseň. K prologu jsem vybrala jednu ukázkovou trailerovou. Myslím, že se k tomu dokonale hodí. Takže: Heaven ś a lie: Dva upíři, jedno město a pár krvavých nocí....


Heaven ´s a lie - prolog

Cítil, jak mu krev stéká po rtech, nevědomky vystrčil špičku jazyka a slastně si povzdychl, když se jediná kapka krve dostala do jeho úst a nakonec i do jeho hrdla. Chtěl víc. Nespokojeně zavrčel, když zjistil, že víc té sladké tekutiny už nedostane a začala ho sžírat zlost. Proč by měl být ohleduplný? Proč by se měl jen dívat, jak si ostatní užívají, když mohl mít to, co oni a možná ještě víc? Hra skončila. K čertu se všemi zásadami. Rozeběhl se a nechal volnou cestu svému instinktu. Byl na lovu...

Nikdy nechápal, proč byly ulice ve dvě hodiny ráno úplně prázdné. Věděl, že většina normálních lidí už v tu dobu spí, ale stejně si říkal, že spoustu lidí musí chodit v tuhle hodinu domů. Nebo to snad bylo ještě brzy? Málem už se začal modlit, aby ho někdo přepadl. Stále cítil krev na svých rtech a toužil ještě po jediném malém doušku. Jenže kdo by čekal, že touhle dobou už se venku nikdo potulovat nebude? Zklamaně vydechl, když zahnul za roh a otevřela se před ním další prázdná ulice. Dneska opravdu neměl svůj den. Nejdřív ta příhoda v parku a teď ještě tohle. Otočil se a vydal se známou cestou domů. Třeba se mu příští noc bude dařit víc…
Těsně přede dveřmi svého bytu se zarazil a zašeptal : "To vážně nemáš co dělat a sleduješ mě nebo jsi se tu objevil čirou náhodou?"
Někdo mu vzal klíče z rukou a zasmál se. " Nebuď paranoidní. Poslali mě sem. Mám tě hlídat, abys nevyvedl nějakou blbost" Klíče zapadly do zámku a dveře se otevřely. " Ne že bych z toho měl nějak zvláštní radost." Vešli do bytu a oba okamžitě zamířili k ledničce. Jedna ruka hmátla dovnitř a popadla láhev s červenou tekutinou. Na boku byla nalepená samolepka s nakresleným prasátkem. "Vážně roztomilé" poznamenal návštěvník a protočil oči v sloup. " Takže je to vážně pravda. Jsi jeden z těch, co si neradi špiní ruce. To je fakt ubohý" dodal a vrátil láhev na své místo.
"Do mého způsobu života ti nic není," odvětil druhý z dvojice a ukázal na dveře. " Nikdo se tu o tvoji přítomnost neprosil. Běž, než tě budu muset vyhodit," Z jeho hlasu čišelo napětí, ale i trocha odevzdanosti a únavy. Nečekal na odpověď a sesunul se na pohovku. Přitiskl víčka pevně k sobě a snažil se ovládnout třesoucí se ruce. Byl tak hrozně unavený. Co se to s ním dělo?

"Jsi v pořádku?" ozval se hlas a něčí ruka mu dopadla na rameno. " Běž pryč," zavrčel tiše a ruku ze sebe setřásl. " Už tě tu nechci vidět. Vyřiď jim, že se o sebe dokážu postarat sám." Čekal odpor, nadávky a křik, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Byl v místnosti sám.
Pomalu se zvedl a došel k ledničce. Vytáhl z ní lahev a s jistou dávkou odporu přitiskl rty k jejímu hrdlu. " Dnes budeš mou společnicí ty," oznámil tiše lahvi, vypil její obsah a místností se rozlil jeho smích. " A myslím, že spolu budeme navěky" Otočil se, napřáhl a střepy najednou zazvonily o protější stěnu bytu. " Dokud nás smrt nerozdělí," dodal zlověstně a v očích mu krátce zajiskřilo. Z hrdla se mu málem vydral výkřik, ale on se ovládl dříve než mohl dát průchod své nespokojenosti. Rázně přešel místnost a přitiskl čelo ke skleněné stěně odhalující pohled na město. Na jeho město. Sklo bylo na pár místech trochu zamlžené a proto zvedl prst a přejel v několika tazích po jeho povrchu. " Kdo vlastně jsi?" zašeptal. Prsty se nakonec odtáhly a zanechaly jméno: Richard….






Dynasty bound by blood - Heroes of Might and magic 6

16. července 2011 v 17:47 | Dael |  Maličkosti, zvrhlosti a závislosti

Pokud se nepletu, tak by to mělo vyjít někdy příští měsíc, ne? Nebo už to vyšlo? Vím, že už se o tom dlouho mluví, asi se už objevily i nějaké recenze, ale já o tom pořád nic moc nevím. Názory, které jsem si utvořila z těch videí, co jsem viděla, nebudu moc rozebírat. Mně se prostě ty frakce nelíbí. Jsou tak zvláštně pomíchané. Zvlášť ta s těma nagama, co vlastně ani nagy nejsou. Chápu, že tvůrci chtěli vytvořit něco nového, proto asi tahle grafika, ale já už jsem si asi zvykla na nějaký ten smysl a pořádek. Teď asi zním hrozně kriticky, jako ti zahořklí fanoušci, co pořád jen kritizují nové věci, ale já se s tím nějak smířím. Jestli se mi to někdy dostane do ruky, určitě to zkusím. Všichni prostě víme, že Heroes of Might and magic III byl nejlepší. ( I když osobně v poslední době mu V. díl nějak dýchá na paty - to bude tou grafikou :). prostě se pokusím zatnout zuby, otevřít oči dokořán a snažit se s šestkou nějak vyjít....Griffin ETERNALl!! :P

trailer




Bojovníci z Haven ( Co je sakra Sister? Nahání mi hrůzu.)