DAMN....Dry your eyes and forgive me...

Březen 2011

Ploutev

31. března 2011 v 21:34 | Dael |  Maličkosti, zvrhlosti a závislosti

PLOUTEV




Debatovat se mnou o tom, že jsem blázen, je nesmysl. Protože jsem šílená jenom trošku. Když mně se to slovo opravdu líbí! Podívejte se na stavbu toho slova a řekněte mi, jestli existuje hezčí české slovo. PLOUUUTEV. PLOOU... no tak nic, když to nedokážete pochopit..ale pořád to zní hezky!!!! :D:D

Padající dívka

25. března 2011 v 22:02 | Dael |  Rozmary deštivé noci
Řekla bych to asi takhle. Ano, měli jsme napsat do školy povídku. A ano, nemohla jsem si dovolit žádné zvrhlosti, takže je to taková typická, zmatená, nepochopitelná povídka. Měli jsme zadaný název a první větu - Jen blázen by mi nechal takovou volnost. A tak to skončilo takhle.. :D


Devatenáctiletá Marta se vyklonila z terasy na vrcholu výškové budovy, spatřila pod sebou záři večerního města a zmocnila se jí závrať. Na chvíli se odvrátila, ale svět pod ní ji k sobě neustále přitahoval. Znovu tedy sklopila oči pod sebe a pozorovala rušnou ulici. Z místa, kde stála, viděla jen pár barevných teček, které se motaly kolem sebe v nekonečném tanci. Pár oken protějšího domu se již rozsvítilo, když se začalo stmívat, ale některá zůstala i teď ponořena do černočerné tmy. Chtěla by vědět, co se za těmi okny skrývá, ale o tom se mohla jen dohadovat. Přímo naproti ní, na terase velmi podobné té, na které stála, se dožadoval pozornosti malý vzteklý mopslík. Asi ho nechali venku kvůli nějaké vzácné návštěvě. A nebo možná něco provedl, a tohle byl jeho trest. Oknem pod terasou bylo vidět křeslo, které by se hodilo k nábytku ve třetím patře. A takhle to v její mysli vypadalo pokaždé. Když ji účel nebo náhoda dovedly na tohle místo, vymýšlela stále nové příběhy lidí, které znala jen z prosklených tabulek a jmen na zvoncích u dveří. Na tváři se jí
objevil úsměv, když si vzpomněla, kdy tu byla poprvé.
Když jí bylo patnáct, nebála se ničeho. Chtěla všechno vyzkoušet a vždycky se chlubila tím, že se popere se vším, co jí život nabídne. Ráda poznávala nové lidi, i když o sobě mluvila jako o samotářce. Nikdy se nepřestěhovala, celý život žila v tom malém domě na předměstí velkého města, ale vždycky říkala: "Zítra už budu bydlet v jiném městě a stanu se úplně někým jiným, a tak dnes stanu před novou výzvou a bez zaváhání se do ní vrhnu po hlavě." Proto jednou zamířila do téhle budovy.

Byla přesvědčená, že se to stalo 7. ledna 2007, ale kdyby se ještě jednou zamyslela, možná by přišla na to, že správné datum bylo až ledna 14. Ale to není důležité. Paměť sahá jen k útržkům, které se do ní nesmazatelně vryjí. A tohle byl den, ke kterému se myšlenky vracely, i když je o to nikdo nepožádal. Tehdy věděla, že je to nejistá hra, kterou se vyhrává i ztrácí vše . Bylo jisté, že má svá pravidla, ale není spravedlivá. Hrají ji všichni, kteří se přátelí se štěstím a vyhrávají ti, kteří se nebojí čelit svým největším obavám a touhám.
V ten den tedy vystoupala po schodech nahoru. Teď už si nepamatuje, co viděla na stěnách nebo jestli cestou někoho potkala. V hlavě jí nezbyly žádné myšlenky, prostě jen šla. A doufala. Když se dveře otevřely, cítila, že dělá něco správného. Když překračovala práh, vrátila se otupělost a zoufalost. A když se její nohy poprvé dotkly bělostného koberce, chtěla se rozběhnout a už nikdy se nevrátit.